Downtown Chicaga je zajímavý, ale není to my cup of tea – jak se říká v anglicky mluvících zemích . Ale určitě je dobré se tam zastavit, pokud už budete poblíž. Zde je několik fotek zachycujících chicagský život v nedělním odpoledni.
Dojel jsem do městečka Kanab a než jsem se ubytoval, tak jsem si popovídal s paní, která obsluhovala na recepci. Nikdo tam kromě dvou nás nebyl, a tak byl na rozhovor čas. Pochlubila se mi, že je majitelkou, a že tento motel postavil její děda.
Venku bylo zataženo a tak jsem pustil televizi. Zrovna byla svatba Kate a Williama v přímém přenosu. Lehnul jsem si na postel a v tom slyším, že někde teče voda, někde něco hučí. Říkám si „super“! Včera v Page jsem si šel vyměnit pokoj, protože tam protékala na záchodě voda. A to jsem se ubytovával až kolem 22:30. Tak jsem šel zpět na recepci a nahlásil problém. Každý pokoj měl svůj boiler. Pani majitelka ho pustila, když mi ukazovala pokoj. Prý ten zvuk přestane, až se ohřeje voda. I stalo se.
Ráno bylo opět jako korálek a já se vydal podle plánu do Bryce canyon(u).
Zašel jsem podívat na suvenýry. A najednou slyším vedle sebe češtinu. Tak říkám dobrý den. Výraz v překvapeném obličeji pozdravených je vždy k smíchu. Rychlá konverzace a po tom, co se mě paní zeptala odkud jsem, jí moje odpověď zjevně moc nepotěšila. Říkám, že už šestým rokem bydlím v Anglii. Přesněji teď v Londýně. Tohle vždy tázající/ho nepotěší. Vůbec nevím proč?! Po koupi pohledů sedám do auta a vydávám se na cestu za krásami Bryce canyonu.
Tihle dva cestovatelé se semnou dali do řeči. Jestli si teď po deseti letech dobře vzpomínám, tak byli z Missouri. Zeptal jsem se té paní, jaká je v Missouri krajina a ona říká, že je hilly – kopcovitá. Další naučené slovíčko. Pak ukázala na jejich auto a povídá, že vždycky zaujmou na silnici v poušti kolem nich projíždějící posádky aut tou kanoí, co mají na střeše jejich auta. Tak jsme se zasmáli. Popřáli jsme si hodně štěstí a pokračovali jsme každý svojí cestou.
Ráno je opět jako korálek. Na nic nečekám a vyrážím směr Horseshoe bend. Řeka Colorado si ve skalách vytvořila cestu ve tvaru koňské podkovy a proto horseshoe. Po krátké cestě z hotelu a příjezdu na parkoviště zjišťuji, že dnes jsem na místě téměř prga. Z auta vidím, že se na cestu směr Horseshoe bend vydal nějaký pár. A jelikož jsem neztrácel čas snídaní v hotelu, tak posnídám teď a dám jim náskok. Chci jít sám a mít prázdnou krajinu pro pořízení fotek.
Snídani bychom měli – těch pár doušků bylo rychlých. Vyrážím na stezku, která mne dovede k přírodnímu úkazu.
Stezkou jdu podle plánu sám a po pár minutách přicházím k cíli, který tvoří útes z něhož je pěkný pohled na „koňskou podkovu“. Zdravím se s Japonci. Prohazujeme pár vět, loučíme se a přejeme si pěkný den.
A já mám čas si v klidu užít toto místo. Po strávení necelé půlhodinky kochajíce se pohledem a focením, vyrážím zpět na parkoviště. Jakmile jej mám ze stezky na dohled, tak vidím přijíždět autobusy s turisty. Mám radost, že jsem ráno neotálel a mohl si toto malebné místo užít v klidu.
Sedám do auta a jedu směrem k vodní nádrži Lake Powell. Cesta není nikterak dlouhá a jsem tam hned.
A já nyní mířím na pár dnů zpět do Utahu.
V Roce 2011 při mé druhé návštěvě Spo(ko)jených státu amerických jsem si projel část Route 66 mezi Flagstaff(em) a Kingman(em). První zastávku jsem udělal v městečku Williams – odtud v minulosti jezdil vlak poháněný parou do Grand Canyon(u). Pokračoval jsem v prohlídce městečka – v podstatě dvě jednosměrné ulice (od východu na západ a od západu na východ). Na těchto dvou ulicích je k vidění několik hezkých starých aut, stará čerpací stanice, ale jinak nic extra. Občas je asi dobré si přiznat, že to co už bylo, bylo.
