Dojel jsem do městečka Kanab a než jsem se ubytoval, tak jsem si popovídal s paní, která obsluhovala na recepci. Nikdo tam kromě dvou nás nebyl, a tak byl na rozhovor čas. Pochlubila se mi, že je majitelkou, a že tento motel postavil její děda.
Venku bylo zataženo a tak jsem pustil televizi. Zrovna byla svatba Kate a Williama v přímém přenosu. Lehnul jsem si na postel a v tom slyším, že někde teče voda, někde něco hučí. Říkám si „super“! Včera v Page jsem si šel vyměnit pokoj, protože tam protékala na záchodě voda. A to jsem se ubytovával až kolem 22:30. Tak jsem šel zpět na recepci a nahlásil problém. Každý pokoj měl svůj boiler. Pani majitelka ho pustila, když mi ukazovala pokoj. Prý ten zvuk přestane, až se ohřeje voda. I stalo se.
Ráno bylo opět jako korálek a já se vydal podle plánu do Bryce canyon(u).
Zašel jsem podívat na suvenýry. A najednou slyším vedle sebe češtinu. Tak říkám dobrý den. Výraz v překvapeném obličeji pozdravených je vždy k smíchu. Rychlá konverzace a po tom, co se mě paní zeptala odkud jsem, jí moje odpověď zjevně moc nepotěšila. Říkám, že už šestým rokem bydlím v Anglii. Přesněji teď v Londýně. Tohle vždy tázající/ho nepotěší. Vůbec nevím proč?! Po koupi pohledů sedám do auta a vydávám se na cestu za krásami Bryce canyonu.
Tihle dva cestovatelé se semnou dali do řeči. Jestli si teď po deseti letech dobře vzpomínám, tak byli z Missouri. Zeptal jsem se té paní, jaká je v Missouri krajina a ona říká, že je hilly – kopcovitá. Další naučené slovíčko. Pak ukázala na jejich auto a povídá, že vždycky zaujmou na silnici v poušti kolem nich projíždějící posádky aut tou kanoí, co mají na střeše jejich auta. Tak jsme se zasmáli. Popřáli jsme si hodně štěstí a pokračovali jsme každý svojí cestou.
