Jindřich Radič

Při cestě ze Zionu do Kalifornie jsem se v roce 2011 zastavil v Las Vegas. Sehnal ubytování v Motelu M6 (od té doby se M6kám vyhýbám jako čert kříži) a po vysprchování vyrazil do víru velkoměsta. Auto jsem zaparkoval u hotelu Excalibur (kýč jak bič). Přešel nadchodem na Las Vegas Boulevard též známý jako „The Strip“.

A již tam se mi nelíbilo. Nebyla tam cítit lidskost, kterou cítím v každém městě či vesnici. Bylo to lidsky „prázdné“ místo. Lidé proudící jako zombie po obou stranách Stripu. Na každé křižovatce stojí několik mexičanů s kartičkami v ruce. Tyto kartičky slouží jako reklama do stripteasových klubů nebo escort agentur. Kdeby je pouze nabízeli, tak by mi to nevadilo. Kšeft je kšeft, ale oni těmi kartičkami ještě, když kolem nich procházíte, o sebe prásknou. Dá se to snést párkrát, ale pak už to vadí. Po 20 minutách strávených na Stripu jsem jednoho „práskala“ chtěl seřvat. Vekřičet mu do ksichtu toto:“Musíš s tím furt práskat. Nestačí to nabídnout civilizovaně. Myslíš, že jsi k přehlédnutí?“

Vážně mně tak znechutili podvečer, že jsem se vrátil do motelu a ráno po 4. hodině ranní vypadnul z toho podivínova.

V roce 2013 trávíme 2 noci v MGM Grand®. Synovec boxuje. Chci mu udělat radost a vzít ho do hotelu, kde jsou k vidění souboje boxerských es. Sice v tomto termínu není žádný souboj v hotelu k vidění, ale to ještě netuším, že k němu později málem dojde na Stripu…
Fota se zobrazí po kliknutí na ně ve větším rozlišení. Klikejte :-).

Po check-inu jdeme do pokoje. Jsme v asi 5. patře. Jdu k oknu a co nevidím. Horší pokoj jsme snad dostat nemohli! Před oknem je střecha a na ní jsou roury od klimatizací, které dělají značný rámus. Říkám synovcovi, že tady nebudeme. Jedeme zpět do lobby a s dosti naštvaným (dalo by se to vyjádřit přesněji jinak 🙂 ) výrazem v obličeji jdu se se zavazadly a synovcem k „desku“. Musíme chvíli čekat, než na nás dojde řada. S nespokojeným tónem v hlase vysvětluji situaci. Chlapík asi čekal dle jeho a mého výrazu ve tváři, že budu ostřejší. Dávám se s ním do řeči a říkám mu, že ho lituju. Pracovat několik hodin v takovém prostředí, kde je hudba puštěná dosti nahlas plus lidé hrající automaty taktéž na klidu nepřidají. Říká mi, kolik hodin pracuje, a že to bylo nesnesitelné první 3 měsíce, ale že si už zvyknul. Dává nám pokoj na 14. poschodí. Ujišťuje mě, že tam je klid, že teda lidé vracející se nebo odcházející mohou dělat rámus, ale jinak, že je tam klid.

Sprcha, vyžehlit košile a hurá na Strip. Večeře v Bubba Gump Shrimp Co. se synovcovi líbila. A on se asi líbil servírce, pač nám řekla, že se máme stavit dole v obchodě a že Fred (synovec) dostane tu samou číši, ze které teď cucá koktejl. Činíme jak řekla. Fred dostává číši, která je v papírové krabici do papírové tašky a jdeme na Strip.

Jdeme se podívat před Bellagio hotel na vodní show. S vodní show Křižíkovi fontány se to nedá srovnat ani náhodou! Prostě jak v tom chybí české ruce a invence, tak to taktéž podle toho vypadá. Po cestě tam vyskočí nějaký černoch před náma do vzduchu. Chytne se nějaké konstrukce nad chodníkem a začne se přitahovat. V tom téměř kopne nějakou paní jdoucí proti nám.

Při cestě zpátky do hotelu je kolem jedné hodiny po půlnoci. Na Stripu plno lidí. Procházíme kolem partičky 2 černochů a jednoho hodně vybledlého černocha. Může jim být tak 17 let. V tom se „vybledlej“ zvedne, jde vedle synovce a začne vřískat. Synovec se za chůze podívá směrem do prava na něho. V tom „vybledlej“ zvedne ruce a udělá pohyb jako že chce dát synovcovi hlavičku. Synovec mi říká: „Podrž mi prosím tu tašku. Já ho trefím“. Je mi jasné, že pokud synovcovi vyhovím, tak z „vybledlýho“ budou lítat chlupy. Dávám Fredovi ruku na záda a tlačím ho směrem do předu. V tom „vybledlej“ dělá opět ty pohyby doprovázené vřískotem (vzpomínám si přitom na pana Darwina). Nemá to cenu. Kašli na něj na debila povídám a za pokřikování „vybledlýho“ něčeho o homosexuálech jej necháváme za námi.

Po té vyprávím Fredovi příběhy o černoších, kterým čelím já v Londýně. Dovolí si vždy v partě 3 a více, a když na ně vyběhnu, tak zdrhají pryč. Před tím se vždy jeden z nich zmůže akorát plivnout. Vysvětluji mu, že vyhrál on tím, že se nenechal vyprovokovat. Že „vybledlýmu“ dal jasně najevo, že on je ten, který mu za to nestojí.

Příští večer se nám mezi ty zoufalce ani nechce. Zůstáváme na hotelu.

Ani tentokrát mě Las Vegas nepřesvědčilo, že je to pěkné místo. Není!

Aktualizace

V roce 2014 se mi poprvé v Las Vegas líbilo. Perfektní zážitek :-).

Pokud se budete pohybovat do půl míle od Stripu, tak počítejte s tím, že vás povaleči budou žádat o peníze. Více jak míli od Stripu to už bylo v pohodě.
Fota jsou pořízena roku 2011istého.

Nejsem stádní typ. Mám rád společnost slušných lidí, ale pokud cestuji, tak cestuji rád sám a nebo s nejbližšími kamarády.

Zájezdy s cestovní kanceláří nebo hromadné výlety nejsou pro mne.
Vím kam chci jet. Nastuduji si kudy pojedu, kde je co pěkného a zajímavého k vidění. Nikterak neřeším, kde budu spát. V U.S.A. jsou hotely a motely všude. Ikdyž tento rok jsme museli za ubytováním z La Verkinu přes Saint George až do Cedar City. V La Verkinu byl pokoj za $124. A to mi ho Ind slevil o $10, protože jsem tam byl ubytován před dvěma lety. V Saint George bylo plno až na jeden kuřácký pokoj s jednou postelí v známém ubytovacím řetězci (kvalita) a jeden pokoj za $90 provozovaný Indy. Indickou provozovatelku této hrůzy jsem nepotěšil. Moc dobře jsem věděl, proč chci pokoj vidět před tím, než zaplatím. Ceny byly vyhnané nahoru, protože byl víkend před Memorial day. Bylo všude plno a draho.

Bylo po 6. hodině večerní. Čas usednout k večeři. Jelikož mám rád mexickou kuchyni, tak jsme zastavili u Taco Time. Objednali si. Bylo prázdno, tak jsem se dal do řeči s dámskou obsluhou. Vysvětluji situaci a ptám se, jestli jsou nějaké hotely a motely v Cedar City, že bych tam zkusil najít nocleh. Řiká, že je to malé město, ale že tam jsou. Paráda. Tam by nemuselo být plno, protože je to poměrně velká zajížďka od národního parku Zion a daleko do Moabu. V tom mi slečna říká, že tam má kamarádku a že jí zavolá a řekne jí, aby se nám zeptala v hotelech. Začínáme s chutí baštit. Po chvíli přichází a říká, že v Quality Inn je pokoj za $74 a pár drobných. To rád slyším. Děkuji jí a dávám dýško za telefon. Dojídáme a mizíme.

V Cedar City jsme po 21. hodině. Napřed zastavuji v Holiday Inn, protože tento den si zaslouží výjimečnou kvalitu. To, co bychom jinde dnes zaplatili za standard, tady dáme za kvalitu. Leč mají plno. Ještě se stavíme vedle. Plno. Jedeme tedy do Quality Inn. Tam mají plno. Jak je to možné? Říkám slečně recepční, že tam před chvíli volala jedna slečna a že jí bylo řečeno, že pokoj je. Byl rezervován? No to nebyl… Říká, že hned za rohem mají další hotel, který patří do stejného podniku, akorát, že se jmenuje jinak. Že před hodinou měli 12 volných pokojů. Prosím ji, ať tam zavolá. Nikdo to nebere. Sedáme do auta a jedeme tam. V recepci jsme 3. v řadě. Máme kliku, mladík má ještě 3 pokoje s dvouma postelema (king size) a cena je pod $70 i s daní. Zůstáváme dvě noci. Je sobotní noc a v Las Vegas máme být až v pondělí.

A teď mi řekněte, proč jet s cestovní kanceláří? Zastavím si kde chci, najím se kde chci a jak je patrno z tohoto příběhu, každá situace má nakonec řešení.